Erik Tabery: Demokracie nám nepřináší jen práva, ale i povinnosti

Prožíváme nejdelší období svobody v historii našeho státu. Jsme součástí Evropské unie i Severoatlantické aliance, máme poměrně silnou občanskou společnost a v porovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi i kvalitní justici. Přesto si ale podle šéfredaktora časopisu Respekt a autora knihy Opuštěná společnost Erika Taberyho neuvědomujeme, že demokracie nepřináší jen práva, ale i povinnosti.

Snažíme se 17. listopad slavit v pozitivním duchu. Při čtení vaší knihy nebo komentářů je ale snadné zapochybovat, jestli to není tak trochu naivní. Jak to máte vy? Zůstáváte i přes to, co popisujete, optimistou?

Termíny optimismus a pesimismus jsou trochu problematické. Já říkám, že mám naději, protože ta v sobě neskrývá nějaké mylné čtení společnosti. Já jsem si nikdy nemaloval českou společnost lepší. Samozřejmě v roce ‘89 jsem byl dítě, ale nikdy jsem neměl dojem, že je tu zvrat a odteď bude společnost skvělá a všichni budeme jako na Západě. A jako novinář jsem tomuhle bludu nikdy nepodléhal. Díky tomu jsem byl asi i ušetřen nějakého zklamání.

Myslím, že přes všechno pořád zažíváme, sice hrbolatou, cestu demokratickou a hledání a učení se, jak to dělat. Nepochybně teď zažíváme vážné období, které před nás staví hodně zkoušek. Je zajímavé sledovat, jak se historie v mnoha aspektech opakuje a poučení z dějin zřejmě neexistuje. Ale byla by chyba vidět dnešní realitu a společnost jen negativně. Já vždycky obligátně říkám, že jako novinář vidím sice to nejhorší, ale i to nejlepší z české společnosti. Tím, že hodně jezdím po republice, tak potkávám spoustu skvělých lidí, kteří se hodně snaží a něco dělají pro společnost. A to mi právě dává naději, že společnost není slabá, není zlomená a není rozhodnuto, že už to půjde jenom špatným směrem.

Demokracie potřebuje novináře a informace

Změnila se v průběhu posledních let úloha novináře?

Podstata zůstává, ale okolnosti se mění, a to nejen v České republice, mění se globálně. Je spousta výzev, které svým způsobem tu profesi i pohled na ni mění. Klesá také důvěra v média. Myslím, že pokud ji budou chtít novináři získat zpět, budou na tom muset pracovat. Zároveň si ale veřejnost bude muset uvědomit, že bez médií a kvalitních informací prostě nepřežije. Demokracie potřebuje novináře, potřebuje informace. Protože bez nich se společnost nemůže rozhodovat.

Doba, ve které žijeme, se často označuje jako postfaktická nebo postpravdivá. Věříte, že výrok, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, je ještě platný, i když se často používá jako argument pro lež?

Já věřím svému životnímu přístupu. Novinář nemůže říct, že to nemá smysl, nebo že by se měl hledání pravdy vyhýbat, protože na něj za to útočí nemalá část politiků a veřejnosti. Zároveň je realita to, co popisujete. Já bych nikdy nečekal, že zažiju dobu, kdy se bude ve veřejném prostoru lhát v takové míře a bez trestu a bez větší pozornosti veřejnosti. Nebo že to dokonce bude nemalá část občanů vítat. Je to destrukční, protože bez ambice hledat pravdu a bez toho, že je někdo potrestán – aspoň veřejnou kritikou – za lež, společnost ztrácí možnost nějakého korektivu. Vlastně i sebeobrany.

Vztah k pravdě a lži je podle mě nejdůležitější téma současnosti, je to nebezpečná doba. Jsem ale přesvědčen o tom, že snaha hledat pravdu a komplikovat si cestu ověřováním, má smysl. Sice možná žijeme v opaření mysli části společnosti, ale věřím, že se to změní. Rozhodně je nutné na tom pracovat.

Neměli bychom se snažit hledat shodu, ale znovu se naučit se spolu normálně bavit

Ve své knize Opuštěná společnost jste mimo jiné psal o roce 1946 a komunistickém převratu. Píšete, že tehdy novináři upozorňovali na možnou hrozbu. Ti, kteří se chtěli k těmto informacím dostat, je měli. Většina je ale přehlížela. Nemá podobný přístup k informacím i dnešní společnost?

My, a není to jen český problém, přistupujeme k svobodě a demokracii tak, že nám přináší práva. To je pravda. Ale přináší i řadu povinností. A mezi ty povinnosti patří i zájem. Protože když se člověk nezajímá o to, co se děje, tak se stane snáz obětí lži nebo manipulace. Z historie víme, že to může mít fatální dopady. Z tohoto pohledu si myslím, že tu jistá podobnost je. Pokud člověk má zájem hledat fakta, tak ta možnost tu je.

Nicméně dnes ještě snáz než v roce ‘46 jde manipulovat a lhát prostřednictvím sociálních sítí. Manipulace už není věc nákladná, dá se provozovat celkem snadno a spousta lidí dobrovolně a mnohdy nevědomky pomáhá v šíření dezinformací. Mě jako novináře fascinuje, čemu všemu jsou lidé ochotní věřit a jak si myslí, že tím prokazují kritické myšlení, ale je to mnohdy přesný opak. Proto je podle mě důležité, aby se rozeznávání manipulací a dezinformací co nejdřív zapojilo do vzdělávání.

Ve své knize jste dal české společnosti přívlastek opuštěná. Často se o ní mluví také jako o rozdělené. V rozhovoru pro Rozhlas jste uvedl, že opuštěné jsou obě tyto její části. Jak z tedy z téhle situace ven? Co by se muselo stát, aby se obě části sjednotily a nebyly samy?

Je to velice těžký úkol ve chvíli, kdy máte prezidenta, a v tom je Česko unikátní v rámci Evropy, který o polovině obyvatel, která s ním nesouhlasí, hovoří jako o hlupácích. Tím ten příkop ve společnosti pořád vykopává. Pak je mnohem těžší hledat účinnou formu debaty. Neměli bychom se snažit hledat shodu, protože shoda se nedá najít. Odlišnost nás obohacuje, měli bychom se ale znovu naučit normálně se spolu bavit. Podle mě půjde náprava těžko, dokud bude prezident postupovat tak, jak postupuje.

Měli bychom se nicméně snažit: neustupovat ze svých hodnot, ale definovat je přesně, přesvědčivě, neagresivně. Pokud se jeden na druhého přestaneme dívat jako na ničitele civilizace, posuneme se výrazně dál. Samozřejmě jsou tu i lidé, na které se je potřeba dívat jako na ničitele civilizace – to jsou všechny xenofobní, rasistické proudy vyzývající k násilí. Ty jsou mimo debatu a neměli bychom je ani do debaty zvát. V nastolování lepší komunikace ve společnosti mohou sehrát roli média, ale hlavně tam musí být vůle. A to je problém, většinou ji moc nevidím.

Úspěch bychom neměli používat k lakování věcí na růžovo, ale k poznání vlastní síly

Teď jsme řešili hlavě negativa dnešní doby. Co je podle vás ale největším úspěchem posledních 29 let svobody?

Těch úspěchů je celá řada. Třeba to, že se jedná o nejdelší etapu svobody, kterou jsme kdy v historii země měli. Podařilo se nám zařadit se do Evropské unie a NATO, to jsou historické milníky, naplnil se sen mnoha generací. Pořád si říkám, že je nadějí, že tu vyrůstá několikátá generace, která není zatížená komunismem. Jsou sice zasaženy tím, že vyrůstají v rodinách nebo školství, kde učí lidé, kteří jsou komunismem poznačeni, nicméně to se podá. Já na mladých lidech, byť s nimi ve všem nesouhlasím, cítím mnohem přirozenější vztah ke svobodě, než měla v jejich věku třeba moje generace. I proto mám naději, že to zvládneme a ta dnešní náročná zkušenost nás posílí.

Myslím, že nemáme slabou občanskou společnost. Hlavně na lokální úrovni, kde se spousta lidí snaží něco dělat. Přes všechna negativa si myslím, že pořád za námi je úspěšná cesta. Ale ten úspěch bychom neměli používat k lakování věcí na růžovo, ale k poznání vlastní síly, že problémům se dá čelit. Máme také docela kvalitní justici, což je v porovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi mimořádný úspěch.

A co byste popřál České republice do budoucích let?

Já bych jí popřál, aby si tu demokracii udržela, aby si ji užila. Ale hlavně aby si kladla i nějaké cíle. Nejde jen proplouvat a doufat, že to půjde dál. Podle mě moderní společnost má mít nějakou ambici a nehledat si pořád jen tu snadnější cestu. My chceme neustále svět se slevou. To se nejvíc projevuje ve vztahu k Evropské unii. Chováme se jako děti, všechno boříme a tlučeme pěstičkama do stolu, když se nám něco nelíbí. Nic ale sami nenavrhujeme. Nechceme nést odpovědnost za sjednocenou Evropou. To, kdyby se změnilo, tak to pomůže i našemu sebevědomí doma.