Spoustu věcí si říkáme ve slovech. Ve větách, nahlas, na papíře, v řádcích i mimo ně. Svoboda nevyslovit všechno, i když všechno nahlas říkat a psát můžem, nebyla vždy samozřejmostí. Před sametovou revolucí jsme museli to důležité schovávat a šeptat mezi řádky, ať jsme chtěli, nebo ne. Místo individuálního projevu jsme byli nuceni přizpůsobit se jednotným, státem schváleným vzorcům. Diktát nejen pro papír, ale i pro společnost. Strach byl propsán do většiny kapitol našich životů. Kreativní duše byly gumovány a lidskost tlumena.
S revolucí přišla svoboda. Hlasitě. Najednou jsme mohli lidsky a svobodně psát, kreslit, tvořit. Papír nežaloval, ale naslouchal, a my s ním. Nápad byl najednou omezený jen tím, zda jsme schopni ho předat a domyslet. Máme svobodu hledat vlastní slova. Kreativita už není nebezpečí, ale oslava, společný jazyk. Někdy je těžké sám sebe mezi svými řádky najít, ale i hledání společného jazyka je svoboda. Každý se vyjadřujeme jinak. A tahle svoboda nás spojuje.
